Dnes je OTEVŘENO od 09.00 do 18.00 hod.

+420 387 999 997

Sandra Goos: Děti si samy vybírají, co je nejvíce zajímá

Sandra Goos: Děti si samy vybírají, co je nejvíce zajímá

Rozhovor s holandskou kurátorkou Sandrou Goos

Na podzim roku 2016 jsme v galerii Sladovna Písek, o.p.s. přivítali holandskou kurátorku Sandru Goos, která s námi spolupracuje na přípravě několika zajímavých projektů. Se Sandrou jsme si povídali o projektech, na kterých pracuje, o jejích bohatých zkušenostech s prací s dětmi i o tom, jak ji baví nakupovat čerstvou zeleninu v Píseckých obchodech.

Sandro, myslím, že na úvod našeho povídání bychom tě měli trochu představit. Žiješ v Amsterodamu a vytváříš koncepci a design dětských expozic. Děti jsou hlavním tématem tvé práce. Můžeš nám to trochu přiblížit?

Jak jsi říkal, žiji v Amsterdamu, kde jsem založila úspěšné dětské museum, Aristotelův dům, které mělo ročně 40 000 návštěvníků jako Sladovna. Po dvou letech provozu jsme museli museum zavřít, protože místní zastupitelstvo hledalo budovu pro velkou televizní společnost a my jí měli. To byla velká škoda, protože museum fungovalo velmi dobře, věci byly rozjeté, neměli jsme zisk, ale dokázali jsme si vydělatna vlastní provoz. To byl můj začátek. Pak jsem se rozhodla jít vlastní cestou a dělat věci pro děti, kdekoli bude zapotřebí.Pracuji v knihovnách, ve školách, a také často dělám programy v divadle a vytvářím místa, kde se děti mohou potkávat, hrát si a společně tvořit. Hlavní oblast mé práce dnes, je práce s dětskou literaturou. Jednak mám tuto oblast opravdu velmi ráda, ale také je důležité, že dokáže lidi hluboce zasáhnout. I dospělé. Otevřít jim dřívější vzpomínky, mohou si vzpomenout na něco z dětství: „jóó tuhle pohádku znám, na tu se pamatuji.“ Práce s dětskou knihou je práce s pohádkami, příběhy…

Pracuješ s dětmi a vytváříš pro ně programy, volnočasové aktivity a expozice. Proč si myslíš, že je důležité věnovat se této oblasti práce, proč je důležité vytvářet svět pro děti?

Myslím, že je opravdu velmi důležité pozorně děti sledovat a naslouchat jim, protože nám toho mohou hodně říci. Děti se také velmi zajímají o vlastní vzdělávání – touží se vzdělávat, poznávat věci, rozvíjet se a učit se nové. Pokud se jich zeptáte, řeknou vám, co se opravdu chtějí učit.

Vážně si myslíš, že se děti chtějí učit?

Ano. Děti se opravdu chtějí učit. Když s dětmi pracuji, neříkám jim, co mají dělat, ale vytvářím jim témata a možnosti a ony si samy vybírají, co je nejvíce zajímá. Děti mají neuvěřitelnou touhu poznávat nové, učit se, objevovat, zkoumat. Chtějí se věnovat věcem, které je baví a rozvíjí. Pokud jim dáme svobodu, prostor a dostatek podnětů budou se učit a rozvíjet.

Některé děti rády zkoumají a vynalézají, některé děti si rády hrají, některé děti vše raději pozorují… Důležité je, že s každou takovouto aktivitou v nich vyvstávají nové otázky, nová témata. A je opravdu krásné děti pozorovat, protože veškerá tato tvůrčí energie vychází v nich samotných.

S tím nemohu než souhlasit. Také jsi říkala a to mi připadá velmi zajímavé, že bychom dětem měli pozorně naslouchat, protože nás toho mohou hodně naučit. Jak jsi to myslela?

Je to tak, že děti nástoho mohou hodně naučit o nás dospělých a o společnosti jako takové. Malé dítě je vlastně čistý nepopsaný list. Tak jak vyrůstá, přejímá vzorce a normy platné pro naši společnost, pro naši kulturu. Je velmi zajímavé sledovat jak tento proces socializace a učení probíhá a jaký vliv na něj máme mi dospělí. Co nám připadá důležité, že by se děti měli učit a jak. Možná je dobré položit si otázku nakolik to, co se učí naše děti, vypovídá o nás dospělých.

Pokud pracuješ s dětmi, ve skutečnosti nikdy nepracuješ pouze a jen s nimi, ale také s jejich rodinami- rodiči a prarodiči, s jejich kamarády, pracuješ s místní komunitou, místní společností. Děti totiž spojují rodinu, spojují společnost, spojují svět.

To je tedy tvé hlavní téma? Pracovat se společností?

Ano. Samozřejmě nemůžeš změnit svět, ale můžeš pomoci dětem změnit jejich svět. Změnit možná není správné slovo. Můžeš jim pomoci objevit hodnoty a posílit vědomí jejich identity. Můžeš jim ukázat jak pracovat se složitými tématy. Rádi věci zametáme pod koberec a nemluvíme o nich. Ale je těžké vyrůstat ve světě, kde s tebou nikdo nemluví o důležitých věcech. Já dětem ráda dávám prostor, aby mohly reagovat i na aktuální témata. Samozřejmě musíš najít jazyk, kterému budou děti rozumět a to tě nutí přemýšlet jinak. Protože pak hledáš cesty jak vyjádřit věci jinak než jen pomocí slov. Pracuješ se zážitkem, s energií s emocemi.

Sandro, ty teď spolupracuješ se Sladovnou, pověz mi, jak tato spolupráce začala a na jakých projektech právě pracuješ?

Před několika lety jsem se setkala s ředitelkou Sladovny Terezou Dobiášovou na Konferenci Hands on! (světová asociace dětských museí a galerií – poznámka). Tereza je nyní členkou představenstva této asociace. Potkaly jsme se, daly se spolu do řeči a zjistily, že máme hodně společných témat, líbí se mi její práce… a tak jsem dnes ve Sladovně a baví mě to (Smích).

S Terezou pracujeme na projektu Bratři lví srdce, na motivy krásné knihy Astrid Lindgrenové. Říkáme tomu projektu Děti lví srdce. To protože, že jsme se zeptali dětí, zda by mohli vyprávět příběh sami. Takže děti hrají velmi důležitou roli v tomto projektu. Spolupracujeme na něm i s italskou divadelní společností TPO. Vytvářejí divadelní představení, ve kterých pracují s obrovskými interaktivními koberci, které dokáží reagovat na pohyb a vytvářet nové situace. Děti lví srdce je opravdu krásný projekt a myslím, že je důležité ho udělat. Protože dětem ukazuje, že i když jsi velmi malý a máš velký strach, můžeš říci ne.

To je první projekt, na kterém pracuji. Druhý projekt, na kterém pracuji společně se Sylvou Kofroňovou, je nové řešení Expozice ilustrace. Tento projekt se mi opravdu velmi líbí, protože transformuje krásnou stálou Expozici ilustrace zde ve Sladovně, do podoby, která je skutečně přístupná a srozumitelná dětem. Snažíme se dále pracovat s tématem dětské knižní ilustrace a vytvořit místo, kde si děti mohou hrát. Kde mohou vstoupit do světa dětské knihy a hrát si v něm a přitom ho aktivně poznávat. Měl by to být svět velmi „živý“, svět, který budeš chtít navštívit vícekrát, protože ti pokaždé nabídne něco nového. A to myslím je velmi důležité, mít prostor, do kterého se chceš vracet znovu a znovu. Vymyslela jsem systém, který umožní expozici jednoduše měnit, vnášet do ní nové impulsy, nové knihy atd. Aby byla expozice „živá“, musíš mít možnost občas dát něco pryč, něco nového přinést, něco posunout – tak, jak právě potřebuješ. Bude to vlastně takový svět, který poroste a bude se vyvíjet společně s dětmi.

Znáš mnoho evropských dětských galerií a muzeí, jsi členkou asociace Hands on, zajímáš se o alternativní formy vzdělávání. Jak vnímáš v tomto mezinárodním kontextu Píseckou galerii Sladovna?

Sladovnu vnímám na stejné úrovni jako například dětské muzeum Zoom ve Vídni (v minulém roce bylo sítí Hands on vyhlášeno nejlepším dětským museem) nebo jako dětské museumMUBA v Miláně, trochu mi připomíná i vzdělávací centrum,ReggioChildren International Centre, v Itálii. V Evropě popravě není mnoho institucí, které by pracovali s dětmi tak intenzivně a důvěrně, jak to děláte vy ve Sladovně. Myslím, že si vlastně ani plně neuvědomujete důležitost Sladovny na tomto poli (Smích).

Sladovna nemá žádnou vlastní sbírku umění. Vytváříte nové expozice, některé pronajímáte jiným institucím, některé si naopak pronajímáte vy a to je systém, díky kterému je možné vidět, jak jiné instituce pracují s dětmi a tak věci neustále vyvíjet a posouvat. To, že Sladovna nemá žádnou vlastní sbírku je skvělé, protože Vám to dává velkou svobodu vytvářet věci, které děti skutečně chtějí a potřebují. Proto mě velmi těší, že zde s Vámi mohu spolupracovat. Děti potřebují prostor, kde mohou věci vytvářet a objevovat.

Jaká je situace v Holandsku mezi kulturními institucemi, spolupracují mezi sebou nebo každá vytváří vlastní program a snaží přetáhnout návštěvníky ostatním? Myslím, že v České republice není kvalitní spolupráce různých kulturních organizací příliš častým jevem…

V Holandsku je to stejné, organizace mezi sebou také příliš nespolupracují. Když jsem vedla mé muzeum, bylo to jiné, protože jsme byli noví, neměly jsme žádné sbírky a tak se ostatní organizace neměly čeho bát a vlastně o spolupráci stály. Pokud ale opatruješ vlastní sbírky, vlastní odkaz pro společnost, je velmi těžké nějak pružně reagovat a spolupracovat.

Poslední otázka, kterou pro tebe mám, je velmi lokální. Jak se ti líbí nebo nelíbí město Písek? Myslím, že jako cizinka, turistka budeš mít na město jiný pohled než místní lidé. Město, ve kterém žiješ, se postupem času stane součástí tvé rutiny a ty pak přestaneš věcem, které tě obklopují věnovat pozornost… Tedy ještě jednou, jak se ti Písek líbí?

Písek se mi líbí moc. Líbí se mi, jak je tichý a klidný. Moc se mi líbí místní malé obchody v centru města, protože v Amsterodamu už podobné obchody nemáme. Myslím, že byste se o ně měli opravdu dobře starat a obecně byste se měli dobře starat o věci, které dělají toto město „lidské“. Je skvělé, že v centru můžeš koupit domácí brambory špinavé od hlíny (smích).V holandských obchodech koupíš brambory, které vypadají, jako by je vyrobily v továrně. Ráda poslouchám, jak na kostelní věži odbíjí zvony a jak vyhrává zvonkohra na radnici. Myslím, že byste nějakou zmenšenou zvonkohru měli prodávat turistům, protože je to bomba! (smích) Také se mi moc líbí okolní krajina Píseckých hor.

Sandro, moc ti děkuji za rozhovor.

zpět na články

Články v blogu