Akademický malíř František Roman Dragoun (21. 10. 1916 – 2. 7. 2005)

   Výtvarné nadání píseckého rodáka se začalo rozvíjet již v prostředí rodiny, později během středoškolských studií pak s pomocí přátelských rad profesora píseckého gymnázia a malíře Josefa Velenovského. Již jako sextán byl F. R. Dragoun přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval  kreslířskou přípravku Josefa Loukoty a speciální malířskou školu Maxe Švabinského, po jehož odchodu z AVU přešel F. R. Dragoun do ateliéru vyhledávaného portrétisty Vratislava Nechleby. Po dlouhé přestávce, způsobené uzavřením českých vysokých škol Němci v listopadu roku 1939, F. R. Dragoun dokončil AVU již jako třicátník roku 1946  a jako vynikající student zůstal na škole ještě na další „čestný rok“. Po mladistvém hledání vlastního způsobu vyjádření se tehdy u něj pod vlivem jak zmíněných učitelů, tak starých mistrů z období manýrismu a baroka ustálil nezaměnitelný malířský styl, kterému zůstal věrný až do konce života.

   Po sňatku roku 1949 se natrvalo usadil v rodném městě, kde mu rodina a přátelé pomohli přečkat období stalinismu. Ačkoliv byl ještě roku 1963 vyloučen z oficiálního svazu výtvarníků, v následujících letech jistého politického uvolnění mohl opět vycestovat do ciziny, kde získal řadu zakázek, mimo jiné v církevním a aristokratickém prostředí. Ty pro něj staly hlavním zdrojem obživy také v letech normalizace. Při této práci vyzrávalo jeho portrétistické mistrovství, jímž se snažil zachycovat nejen podobu, ale v duchu kréda svého učitele Švabinského také oduševnělost portrétovaného. Sám odhadoval počet svých portrétních kreseb a maleb na pět tisíc, ale mohlo jich být daleko více.

   V jiných obrazech F. R. Dragouna se projevil jeho alšovský vztah k národní historii, láska ke zvířatům a především ke koním, věnoval se také malbě zátiší a krajinářské tvorbě. Pracoval též v oblasti nástěnné malby. Za samozřejmou součást svého života považoval hudbu a literaturu; některé z jeho básní, ovlivněných českou poezií poslední čtvrtiny 19. století, zhudebnil jeho syn Roman Dragoun. Nezastupitelná byla v píseckém prostředí Dragounova role soukromého učitele, inspirátora a rádce; jeho ateliérem prošla řada pozdějších známých osobností, ať už se v budoucnu daly na profesionální výtvarnou dráhu nebo věnovaly jiným kulturním oborům.

   F. R. Dragoun se nikdy nestal členem žádné výtvarné skupiny či směru, namísto „revoluce“ hledal „řád, který platí napořád“. Svůj pohled neupíral na prapory a hesla avantgard, ale do minulosti, kde tento řád jakoby ještě platil; a tím se jako konzervativec a věřící člověk stal v druhé polovině 20. století – zvláště v maloměstském prostředí - de facto rebelem. O životě a díle „posledního romantika“ F. R. Dragouna napsal akademický malíř Roman Kubička:

   „V posledním století prošlo malířství bezpočtem nejrůznějších proměn, podobně jako se v tomto období netolerantnosti a roztěkanosti proměňoval svět sám. Jednotlivá umělecká hnutí či směry měly přirozeně své zastánce, jejichž řevnivá bojovnost nezřídka hraničila s náruživostí, obvykle následovanou skepsí. Všechny tyto vášně minulé i současné jen přesvědčivě poukazují na fakt, že fenomén výtvarného umění má svůj význam i v životě současného člověka. Uvažujeme-li o tomto druhu tvorby, jistě si všimneme, že vedle umělců více či méně loajálních k různým uměleckým programům existuje i nemálo solitérních tvůrců. Jsou to obvykle osobnosti, které ve svém díle naplňují vlastní a ne vždy obecně sdílenou koncepci uměleckého konání. Řekněme, že právě jimi se stává umění teprve bohaté, bez ohledu na to, že jsou to tvůrci, ke kterým se trh či zájem odborné veřejnosti nejednou zachovává macešsky. Snad až poslední doba, s postmoderní lekcí, bere na milost a respektuje i umělecké příspěvky těchto posobností. K takovým solitérům nepochybně patří i František Roman Dragoun.“